Šťastný pozůstalý

- Fejeton ze života, psaný dnešního dne během jedné procházky městem.

Tato historka nebude se asi z počátku jevit jako příliš veselá ale pro někoho přece jen veselý konec mít bude… A tak dovolte mi čtenáři, abych již začala vypravovat.

Je úterní ráno, kalendář dnes ukazuje 11. květen, začíná být nádherný slunný den a já se procházím městem.

Cestou míjím lid spěchající někam do zaměstnání, školáky, kteří se líně a otráveně vlečou do svých škol a spoustu postarších lidiček, kteří se hrnou hbitým tempem do nákupních center, aby stihli nakoupit a především vykoupit vše, co je právě v akcích. Já nikam nespěchám, jen tak se potuluji po městě a pozoruji život kolem mě.

A najednou...Pozor!!!

Vidím něco, co mě naprosto šokuje a co přitáhne mou pozornost natolik, že bez váhání začínám psát, abych se o to s Vámi mohla později podělit.

( Takže zatímco stále procházím ulicemi města, vyťukávám a sázím do poznámek veškeré své toulavé myšlenky....( někdy zkrátka inspirace přijde ve chvíli, kdy ji nečekáme)

Takový je život.

A ze života je i ta samotná historka, ke které se již dostávám.

Tak tedy... právě jsem se blížila k pobočce pohřební služby, když jsem před sebou zahlédla postavu obtloustlého muže, který s úsměvem od ucha k uchu právě vstupoval do dveří oné pobočky.

Na člověka sedne taková divná a svíravá tíha, když kolem této pobočky s černou výzdobou musí jen projít, pomyslela jsem si a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že její návštěva může někomu naopak učinit i radost.

Nedalo mi to, má zvědavost byla silná. Posadila jsem se na nejbližší lavičku a nenápadně pozorovala , co se bude dít dál. Netrvalo to dlouho a chlapík z pobočky vyšel ven. Nevídané!!! Usmíval se ještě radostněji než předtím. V rukou svíral hrst papíru a několik obálek, ve kterých bylo pravděpodobně parte, jak tomu tak obvykle bývá. Mně to přišlo smutné. Muž se ale očividně truchlit nechystal. Myslela jsem, že hned odejde a mě se má myšlenka úplně přeruší a vyprávění třeba ani nedokočím...ale nestalo se tak. Na chvíli se posadil na lavičku přímo naproti mě. ( no teda, kdyby tak věděl, že o něm právě píši.... Nestává se každý den, aby jste hleděli v tváři tvář své literární postavě. ) Nevěděla jsem kam dřív s očima, jestli zírat na právě rozepsaný text nebo na veselého chlapíka. Zvládla jsem obojí.

Muž pročítal dokumenty, jeho veselý úsměv se rázem proměnil ve šťastný.

Víte co se říká? Co je psáno, to je dáno! Ten chlapík držel úředně ověřený důkaz, že chudák nebožtík je po smrti a měl z toho neskrývanou radost, která z něho čišila na kilometr daleko.

Po chvilce, když si v dokumentech již dosti početl, vytáhl z kapsy u kalhot svůj mobilní telefon.

Asi se chtěl z tou ''radostnou'' zprávou pochlubit. Nemýlila jsem se. Když se ve sluchátku ozval ženský hlas, rozhovořil se : ''Čau mámo! Tak už je po něm, budeme dědit.''

Věřte mi, ačkoliv jsem citlivá povaha, ten tón, kterým muž danou zprávu o mrtvém oznamoval, mě málem rozesmál.

Radost neskrývala ani druhá postava ve sluchátku : ''No zaplať pánbůh, už bylo na čase. Už tu dědek strašil moc dlouho.''

A tady končí mé vypravování...