První pomoc - povídka z mé knihy

Jednoho dne, myslím, že to bylo uprostřed léta, jsem vyrazila do centra Prahy.

Vzpomínám si, jak na blankytně modrém nebi svítilo slunce, nad hlavami sborově zpívali ptáci a téměř všechny stromy byly v květu.

V nákupním centru, kam jsem zašla, na takové ty čistě holčičí nákupy, byla spousta lidí. Doslova hlava na hlavě.

A ať už jsem šla kamkoli, všude bylo zapotřebí se někomu vyhýbat.

V restauracích a hospodách, okolo nichž jsem procházela, bylo také narváno k prasknutí.

Za to jedno dopoledne nebo možná odpoledne, už přesně nevím, v jakou dobu jsem centrum navštívila, jsem obešla snad všechny obchody s oblečením, kosmetikou i botami a když jsem s nákupy končila, byla jsem taškami s logy všelijakých značek ověšená jako vánoční stromek. Ale rozhodně to stálo za to.

Měla jsem v plánu si někde na chvilku odpočinout nebo klidně posedět, ale nikde nebyla jediná volná lavička.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se tou nákupní zónou vláčet bez odpočinku anebo najít nějakou volnou lavičku.

A ve chvíli, kdy jsem právě procházela kolem parku, jsem zpozorovala, jak se nějaká starší paní náhle a zcela bezvládně skácela do trávy.

Všude okolo byly davy lidí, ale nikdo jí nepomohl….

Měla jsem na moment dojem, že jí nikdo, krom mě, nevidí.

Opak byl ale pravdou!

Věděli o ní všichni kolem, ale vidět jí nechtěl nikdo.

Bez váhání jsem se k té paní rozeběhla, odhodila své tašky na zem do trávy a snažila se té bezmocné chuděrce pomoci.

Klidným a polotichým hlasem jsem na ni mluvila a pomaloučku jí pomohla vstát. Když už stála na nohou, dovedla jsem jí k nejbližší lavičce a hned poté zavolala záchranku.

Sanita s doktory přijela rychle.

Ochotní páni doktoři zesláblou paní ošetřili, naložili do vozu a v zápětí odvezli do blízké nemocnice na kontrolu a já se s klidným svědomím odebrala svou cestou dále.

Měla jsem ze sebe velmi dobrý pocit a jsem moc ráda, že jsem někomu mohla pomoci v záchraně jeho života a jediné co mě na tom všem mrzí, je fakt, že jsem z celého davu byla jediná.