Nečekané setkání - volné pokračování k povídkám z mé 1. knihy VČERA, DNES A ZÍTRA

Bylo sobotní odpoledne.

Pozorovala jsem, jak sluneční paprsky pronikaly přes skleněné tabule výlohy knihkupectví, do kterého jsem se právě chystala vstoupit.

Vešla jsem dovnitř s lehkou nervozitou. Přesně jsem věděla, co hledám. Nový román od své oblíbené spisovatelky. Prošla jsem úzkou uličkou mezi regály, které byly plné knih a zamířila k oddělení beletrie. Tam již čekala má kořist. Obálka knihy byla přesně taková, jak jsem si ji představovala, decentní, přesto poutavá. Zvedla jsem ji s takovým uspokojením, jako bych právě našla vzácný poklad.

Poté jsem se zařadila do fronty k pokladně.

Byla dlouhá, mnohem delší, než bych očekávala.

V duchu jsem si posteskla, že se celá moje jednoduchá a poměrně rychlá mise protáhne.

A právě v tu chvíli se to stalo. Muž stojící za mnou mě oslovil.

„Taky máte slabost pro tuhle autorku?“ zeptal se.

 Jeho hlas byl klidný, přátelský. 

Otočila jsem hlavu a na okamžik ztuhla, než se mi na tváři objevil úsměv.

 „Ano, její knihy mě vždycky vtáhnou. “ 

Začali jsme si povídat – o literatuře, o autorce. Čas ve frontě se najednou rozplynul, stejně jako neklid, který mě před chvílí ovládal.

Ten muž měl přirozený šarm, nevtíravý, příjemný. A vůbec mi nevadilo, že je starší. když pokladní zavolala:

„Další prosím,“

Na okamžik jsem zadržela dech, jako bych chtěla prodloužit náš rozhovor.

„Kdyby vás to zajímalo… mohli bychom pokračovat nad kávou?“ řekla jsem, sama překvapená svou odvahou. Muž se pousmál. „Rád bych.“

Jakmile jsme vyšli z knihkupectví, muž se rozhlédl po ulici.

 "Máte oblíbenou kavárnu v okolí, nebo to necháme na náhodě?" zeptal se. 

Zaváhala jsem jen na okamžik.

 "Zkusíme tuhle," a poukázala jsem na útulnou kavárnu s malými dřevěnými stolky a výlohami plnými květin.

 Byla jsem tam už několikrát, vždy mě tam uklidňovalo prostředí, kde vůně kávy splývala s tlumeným šumem rozhovorů. Ale nikdy jsem tam nebyla s doprovodem, vždy jen sama, abych utekla před ruchem všedních dnů.

Sedli jsme si do rohu, blízko okna. Objednali jsme si.

On černou kávu, já cappuccino se skořicí. Rozhovor, který jsme začali ve frontě, se rozvíjel dál, tentokrát s větší hloubkou.

Mluvili jsme o knihách, které milujeme, o oblíbených postavách, o autorovi, který nás inspiroval a taky trochu o životě….

Pak ten muž přerušil konverzaci:

 "Promiňte, teď mi došlo, že jsme se ještě ani nepředstavili. Jsem Milan."

Podal mi ruku, jeho dotek byl pevný, ale zároveň jemný.

 Pousmála jsem se. Těší mě." 😊 

Milan se opřel o židli a dodal:

"Nikdy bych nečekal, že potkám někoho tak zajímavého, když si půjdu koupit knihu."

 Jeho tón byl upřímný, bez náznaku výstřednosti.

Trochu jsem se začervenala.

 "To jste řekl moc hezky. Já jsem jen… ráda, že jsme se takhle potkali." 

Náš rozhovor pokračoval, než jsme si vůbec uvědomili, kolik času uběhlo. Slova plynula, přirozeně a bez zábran.

 Já si začala uvědomovat, že v Milanovi je něco, co mě táhne, taková zvláštní něžná síla, klid, možná i nečekaná dávka humoru.

 A měla jsem pocit, že i Milan, když se podíval na mě cítil, že tohle setkání nebude jen jedním z mnoha.

Milan se zasmál něčemu, co jsem v ten moment právě řekla, a jen tak automaticky sáhl po hodinkách na zápěstí. Jeho úsměv na chvíli zmizel.

"Ach ne, právě jsem zmeškal pracovní schůzku," řekl lehce pokleslým hlasem.

Zadívala jsem se na něj s údivem.

 "Vy jste měl mít nějakou schůzku? Ježiš, tak to se omlouvám, já vás zdržela!"

Milan zavrtěl hlavou a jeho úsměv se vrátil.

"To nevadí, klientovi se omluvím. Tohle setkání mi za to stálo."

 Jeho pohled na mě byl tak upřímný a uklidňující.

Opět jsem se na něho něžně pousmála, ale moje mysl už začala být vytržena a lítala někde jinde.

Když jsem vytáhla mobil z kabelky a podívala se na displej a na čas, ztuhla jsem.

"Ach jo, měla jsem už před třičtvrtě hodinou vyzvednout dcerku ze školky!" vykřikla jsem skoro a rychle se zvedla.

Milan okamžitě vstal také.

"Chcete, abych vás doprovodil? Mám cestu tím směrem."

Ani vteřinu jsem neváhala.

"To by bylo moc milé, děkuju,"

odpověděla jsem a společně jsme zamířili ven.

Cestou jsme si ještě stihli vyměnit pár úsměvů a poznámek...a taky telefonní čísla.  

A zatímco jsme společně kráčeli ulicí, uvědomila jsem si, že tohle náhodné a nečekané setkání bylo nejen příjemné, ale možná i začátkem něčeho nového, něčeho, co si teprve musím dovolit rozvinout.