Neznámý známý, aneb jak snadno je možné stát se obětí virtuálního světa. -povídka z mé knihy

Tenhle příběh by se nejspíš nikdy nestal, kdyby nebylo jedné sociální sítě, konkrétně Facebooku.

Není snad nikdo, kdo by tohle modro-bílé svinstvo neznal.

V dnešní uspěchané a bláznivé době stále ještě patřím k menší než malé menšině uživatelů, kteří si mezi své Facebookové přátelé přidávají pouze lidi, které poznali nebo znají v reálném životě.

Nevidím důvod mít ve svých facebookových přátelích dvě, tři stovky nebo klidně i tisícovky cizích lidí a sdílet s nimi svůj virtuální i reálný život, zážitky nebo osobní fotografie.

Žádostí o přátelství mi vždy přicházelo a dodnes přichází spousta od všelijakých lidí různého původu, pohlaví i věku.

Já je však vždy odmítala, ale jednou jsem udělala výjimku.

Přišla mi žádost od nějakého kluka z Brna. Nejprve jsem si prohlédla jeho profil a fotky.

Připadal mi sice milý a sympatický ale jeho žádost jsem nepřijala hned, pár dní jsem s přijetím počkala.

Celý týden jsem se rozmýšlela, jestli poruším svou zásadu a pustím cizího člověka do svého soukromí.

Pokládala jsem si otázky typu ´´mám? Nemám?´´ a spousty dalších a stále jsem byla na vážkách.

V rozhodnutí mi až pomohl fakt, že jsem toho kluka objevila v seznamu přátel mé dobré kamarádky.

A v domnění, že když ho zná ona, nemůže to být špatnej kluk, jsem jeho žádost o přátelství již bez obav a zbytečných otázek přijala.

Jen co jsem tu žádost přijala, kontaktoval mě.

Všechno začíná pozdravem, tedy ani v tomto případě tomu nebylo jinak.

Pozdrav vystřídal pozdrav a my se začali normálně bavit.

Bavili jsme se o všem – o počasí, mojí škole, jeho práci, koníčkách nebo rodině.

Když zrovna nebylo o čem mluvit tak občasné komunikační ´´ticho´´ vystřídala hromada smajlíků a v zápětí se zase opět debata rozjela a normálně jsme si dopisovali.

Psali jsme si pořád. Ráno, odpoledne, večer i v noci, zkrátka pokaždé, kdy byl čas a pořád jsme se měli o čem bavit.

Byl to cizí člověk, ale chvílemi jsem měla pocit, jako bychom se znali už celou věčnost.

O nějaký čas později jsem po krátkém rozhovoru s kamarádkou zjistila, že ona toho kluka vůbec nezná, že si ho přidala jen proto, že jí poslal žádost, kterou bez váhání přijala, protože nemá problém si do přátel přidat kdykoli kohokoliv cizího a psát si s ním.

Není tak divu, že má v přátelích téměř dva tisíce uživatelů a já jen něco málo přes stovku. Ten počet je jí přán, mě to, že mám v přátelích ´´tak málo´´ lidí vůbec nevadí. K čemu by mi také byl dobrý milion cizích lidí, které bych neznala osobně, když mám několik opravdu dobrých a věrných přátel, kteří mě ve chvíli, kdy je potřebuji, vyslechnou, podrží nebo obejmou…

Z faktu, že jsem se začala přátelit s úplně neznámým člověkem, který se pomalu stával mým známým, jsem byla trochu přešlá, ale na druhou stranu jsem si říkala, že když se budu neustále bát pustit si do svého života nové lidi, nikdy pořádně nic nového nepoznám nebo nezažiju.

Navíc jsme si s Danielem výborně rozuměli.

Na fotkách, kterých na profilu neměl mnoho, vypadal jako milý kluk a docela se mi i líbil.

Troufám si tvrdit, že já se mu líbila také, alespoň jeho komentáře a palce nahoru, kterými veřejně označoval mé fotografie, tomu dost nasvědčovali.

Jeho komentáře byli milé, stále častější a častější a jejich masivní přibývání nemělo hranici.

Někdy mi i připadalo, že jich je až zbytečně moc, myslím, že by bohatě stačil jeden nebo dva, možná i tři ale víc jich být opravdu nemuselo.

Ale žijeme ve svobodné zemi, takže zakázat jsem mu jeho reagování na mé zveřejněné fotografie nemohla, a možná jsem ani nechtěla.

Do určité míry to totiž bylo docela fajn. Fajn bylo především to, že mé okolí vidělo, že o mě má někdo zájem.

Ale abych byla upřímná, zájem neměl jen Daniel, měla jsem ho i já.

Rozuměli jsme si totiž natolik, že mě až mrzelo, že se poznáváme pouze formou psaní. Věčným ťukáním do klávesnice a posíláním smajlíků se není možné s tím druhým člověkem opravdu poznat - Budete vědět, jak se zrovna cítí, protože si to napíše na svou profilovou zeď, ale nebudete vědět, zda je to vlastně pravda. Budete si myslet, že je v pohodě, protože vás v jedné zprávě zasype haldou vysmátých smajlíků, ale co když to bude jen přetvářka, aby nemusel přiznat, jak se ve skutečnosti cítí špatně. Dokud se nepoznáte v reálném životě, nikdy nebudete vědět, jak ten druhý přemýšlí, vnímá, voní, co cítí ani to jak třeba vypadá, protože na sociální síti není problém vzít na sebe podobu někoho jiného nebo se tvářit jako někdo jiný…

A tak jsem asi po čtyřech týdnech uvažovala o setkání, které mi Daniel navrhoval již v prvním týdnu našeho psaní. Což na mě bylo moc brzy, přece jen to byl NEZNÁMÝ člověk který se jen díky Facebooku stal mým ZNÁMÝM.

Už jsme se téměř domluvili na čase i místě našeho setkání, když jsem plánování musela náhle odložit, dnes už ani nevím kvůli čemu, na dobu neurčitou.

To se Danielovi vůbec nelíbilo!

Od té chvíle, jako by se mávnutím kouzelného proutku, jeho chování změnilo. Měla jsem pocit, jako by mi najednou psal úplně jiný člověk.

Nepoznávala jsem slova ani styl psaní.

Ze slušného a milého kluka se stalo vulgární prase.

Několikrát se stalo, že jsem na jeho zprávy ani neodpovídala a jen doufala, že to nějak vyšumí a přestane mi sám od sebe psát.

Má ignorace ho však vyprovokovala natolik, že lichotivé komentáře a palce nahoru u mých fotek, které psal a dával předtím, postupně smazával a nahrazoval je různými obrázky, na nichž byl vždy jen zvracející smajlík.

Každý den přibývali noví a noví.

Pomalu jsem nad tou situací ztrácela kontrolu.

Aby toho nebylo málo, jednoho dne mi začal psát, naštěstí jen soukromě, hodně urážlivé zprávy, v nichž kritizoval vše, co se mě týká, od způsobu žití až po můj charakter.

Se slzami v očích jsem si všechny ty jeho NESMYSLNÉ a urážlivé zprávy jen pročítala a neodepisovala ani na jednu z nich, a že jich bylo opravdu hodně.

Bylo to hrozné…Jak jen mohl?...Vždyť mě vůbec neznal...

Ještě ten samý den jsem si ho odebrala z přátel, smazala naší společnou konverzaci a zablokovala jeho osobní profil a od té doby mám naštěstí klid.

Když na to i s odstupem času vzpomínám, lituji toho, že jsem udělala tu HLOUPOU výjimku a toho kluka si tenkrát přidávala a pustila ho tak do svého soukromí, jenž jsem si vždy tak střežila a bez ohledu na tuhle HLOUPOU zkušenost střežím dál…