Mých pár minut slávy - povídka z mé knihy VČERA, DNES A ZÍTRA

Měl to být nezapomenutelný zážitek z koncertu mé oblíbené zpěvačky Ewy, který jsem před dvěma lety navštívila v našem hlavním městě.

A to také byl.

Na místo konání jsem dorazila už dvě hodiny před začátkem koncertu.

Nebyla jsem tam samozřejmě sama, šla se mnou ještě kamarádka, která je stejně velká fanynka Ewy jako já.

Takových nadšenců, jako jsme byli my dvě s kámoškou, tam byly stovky.

Bylo to uprostřed léta a koncert se nekonal v uzavřené hale, ale venku a tak záleželo na každém jaké místo si vybojuje.

Každý chtěl pochopitelně stát co nejblíže u podia, ale ne každý měl takové štěstí, aby se mu to i podařilo.

Jak už jsem říkala na začátku, my s kamarádkou přišli o dvě hodiny dříve a byli jsme tam jedny z prvních návštěvníků a to štěstí jsme měli.

Kdybychom ale přišli třeba jen o půl hodiny později, zbyla už by na nás až tak pátá nebo šestá řada, není to úplně špatné místo, ale už to není ono. První je prostě první.

Ty dvě hodiny čekání nám utekly jako voda.

Povídali jsme si, chvíli spekulovali o tom, jak bude Ewa oblečená, jaký bude mít účes a jaké písně se svou kapelou zahraje a zazpívá a hlavně v jakých aranžmá.

Po celou dobu jsme zírali na prázdné, za to příjemně barevně osvětlené, podium, kde byly rozestavěné všelijaké reproduktory, nástroje (bicí a klávesy, elektrická kytara), stojany na mikrofon a spoustu dalších pomůcek.

Koncert konečně začal.

Nejprve na podium vyběhla Ewina kapela složená ze čtyř muzikantů. Jeden z nich usedl za bicí, druhý ke klávesám, další uchopil připravenou el. kytaru a poslední z nich si svou akustickou kytaru teprve na podium nesl.

Kapela se nejprve chvíli rozehrávala, ale i to byl zajímavý hudební zážitek.

Areálem se rozezněly první tóny sladěných kytar a za jejich doprovodu nakráčela na plac dlouho očekávaná Ewa.

Měla dlouhé rovné vlasy a byla oděná v krásných, uplých červených šatech s černým elegantním páskem a lesklých černých botách na vysokém podpatku.

´´Zdravím Prahuuu! Jakpak se máte? Užijeme si to dneska?´´

Z našich řad se ozývaly kladné odpovědi, pozdravy, pištění nebo potlesk.

´´Tak jdeme na to´´

Muzikanti začali opět hrát, Ewa zpívala a my s ní.

´´Zavolá nebo přijde, prostě řekl, jak to vyjde…já doufám, že jsi sám, svůj klid neovládám…zmizela i moje víra, na lásku se přece neumírá…tak dál se ptáám, proč tě nezajímáám yeah…

yeah ...Tak měls mě vůbec ráááád…prostě ráááád…´´

Byl to parádní rozjezd, lepší píseň pro začátek nemohla vybrat.

Následně Ewa zapěla ještě spoustu dalších a bezpochyby skvělých singlů ale mě v hlavě asi nejvíce utkvěla píseň nazvaná ´´Jen tak´´.

Až Vám prozradím proč, nebudete se mi ani divit.

Blížil se už konec tohohle báječného a téměř tříhodinového koncertu a Ewa měla zpívat poslední píseň před úplným koncem ale místo zpívaní se najednou zeptala nás posluchačů, kdo zná slova písně ´´Jen tak´´ a kdo si s ní chce zazpívat.

Hlásili se všichni i já. Tu píseň znám nazpaměť, pouštím si ji doma na cédéčku. Takže, No problém. To však ještě nikdo z nás netušil, že by měl stát na podiu. Ema se zahleděla do naší první řady a pak prstem ukázala na mě.

Podala mi ruku a pomohla mi vystoupat po úzkých schůdkách na plac, kde stála ona a její muzikanti.

Vše se seběhlo tak rychle, že jsem si uvědomila, kde vlastně stojím až ve chvíli, kdy se za mými zády rozezněla ta známá melodie…a Ewa mi do ruky vrazila mikrofon.

Nevím jak vy, ale já jako malá nejednou snila o tom, že budu zpěvačka. Nikdy se tak samozřejmě nestalo, ale v živých barvách jsem viděla samu sebe vystupovat v nabytých halách či sálech. Když jsem zrovna nespala a nesnila, tak jsem si na zpěvačku alespoň hrávala. Zpívala jsem si v pokojíčku, v koupelně před zrcadlem a mými posluchači byli plyšáci.

A najednou, o x let později, už skoro dospělá, jsem stála na skutečném podiu před živým publikem s mikrofonem v ruce.

Když jsem ještě stála tam dole a na plac jen obdivně vzhlížela, vše se zdálo, tak přirozené a hlavně jednoduché.

Kapela skvěle sehraná, Ewin dokonalý hlas, záře barevných reflektorů..no, zkrátka neskutečná a pokaždé velká show.

A uprostřed toho, jsem se najednou ocitla já.

Shlížela jsem dolů na kamarádku, která se na mě upřímně a přejícně smála. Neviděla jsem však pouze ji, vedle ní a i za ní stálo neskutečné množství lidí. Někdo se smál, někdo šklebil

a navíc se napříč tímhle davem v jednom kuse ozýval otravný pokřik nebo skoro až hudbu přehlušující potlesk.

Sotva jsem se ale rozkoukala a vzpamatovala z faktu, že opravdu stojím na podiu a přistoupila ke mně Ewa, chytla mě kolem ramen a milým hlasem se zeptala:

´´Tak co, jdeme na to?´´ po chvíli mi, ale došlo, že se vůbec neptala mě, ale publika, které pochopitelně jásalo a čekalo, co jim předvedu.

Kapela opět začala hrát.

Byl to zvláštní pocit.

Začínala jsem pociťovat nervozitu.

Přešlapovala jsem na jednom místě jako by se mi chtělo čůrat, potila jsem se a mikrofon si přehazovala z ruky do ruky.

Skončila hudební předehra a přišla moje chvíle.

Chvíle, kdy jsem měla začít zpívat…

Ale já mlčela, protože jsem zapomněla text.

Ema, která stála na druhém konci podia, ke mně opět přistoupila a chytila mě za ruku.

´´Nic si z toho nedělej, nervozita je přirozená.

Představ si, že tady nikdo není, nebo že nás nikdo neposlouchá a ono to půjde, uvidíš. ´´

Hudba, která utichla, aniž bych to postřehla, už zase hrála.

Publikum nyní povzbudivě společně s Ewou tleskalo a ze mě pomaloučku opadávala ta hrozná nervozita.

Na moment jsem zavřela oči a vybavila si sny z dětství.

A v tu chvíli byla veškerá nervozita, co ve mně ještě zbývala pryč.

Stála jsem tam s mikrofonem v ruce naprosto klidná a suverénní.

Proč si takovou chvíli neužít, když jsem o tom v hloubi duše snila…

Tak jdeme na to, zvolala jsem směrem k davu tleskajících posluchačů.

´´ Až se setmí, vím, co přijde. stíny budou spát, po tváři mi půlnoc přejde, tma si začne hrát…Čekám víc než rok, až dají hvězdy znamení, že se zítra snad moje oči promění..duše ve mně utajená tělo proklíná..

.a tak stále víc a víc mám strach že ta malá holka, to nejsem já…stejně číst si můžeš nápis po stěnách, že i malá holka velký sny má…

´´ Jen tak, časem zasažená se zdám dál a dál a dál, nic víc…Jen tak, ve lži poražená se ptám proč víra v zázraky končí nad mraky?...Jen tak, časem zasažená se zdám dál a dál a dál, nic víc…jen tak, do vět položená se ptám proč mé sny právě jsou teď na kolenou..

…ou, o o o ou .. jen tak .. ´´

´´Až se setmí, vím, že přijde a já budu spát… po tváři mi úsvit přejde, budu se chtít bát…A tak já svou dlaň mlze nočních světů dám ať se touží vznášet třeba ke hvězdám…´´

´´slova na rtech utajená ráno proklínám. A tak stále víc a víc mám strach, že ta malá holka to nejsem já…stejně číst si můžeš nápis po stěnách, že i malá holka velký sny má…

ou, o o o ou ..jen tak..ou, o o o ou…Jen tak.´´

´´Jsem poklad na dně moří, klid před bouří tvý oči ve mně shoří dřív,než je přimhouříš..jsem kouskem pekla v ráji,zlý svědomí..Jaká opravdu jsem zatajím, to jen stíny ví, a ty už dávno spí. O..ou..Jen tak..´´ (E. Farna – Jen tak)

A to je celá ta písnička.

Absolutně bez patosu si troufám říci, že pro mě to je a už navždy bude má osudová písnička, která mi zajistila těch neskutečných

´´Pár minut´´ mé vysněné slávy…

A jak se na začátku vše rychle seběhlo, tak to stejně

rychle i skončilo.

Areálem dozněla hudba a my odzpívali poslední sloku.

Posluchači nadšeně tleskali, pištěli a žadonili o přídavek,

který se pochopitelně nekonal.

Společně s Ewou a její kapelou jsem se uklonila, poděkovala a pak rychle seběhla dolů pod podium, kde na mě v první řadě čekala má nadšená kamarádka.

Koncert skončil a následovala hodinová autogramiáda.

A z tohoto jedinečného koncertu jsem si tak kromě nezapomenutelného zážitku a skvělého pocitu ze sebe samotné odnesla ještě i podpisovou kartu a společnou fotku.

Foto : Roztoky u Prahy, 2016 , Mé osobní setkání s Ewou po jejím vystoupení :-)