top of page
Vyhledat

Mona a lisa

  • Obrázek autora: Jaroslava Tichá
    Jaroslava Tichá
  • 12. 2. 2020
  • Minut čtení: 3

V jednom nevelkém městě, kde každý znal každého, žily dvě dívky Mona a Lisa.

Kdysi dávno byly tyhle dvě nejlepší kamarádky, ale později se nemohly ani vystát.

Všude ve městě byla známa krutá zášť, v jaké měla jedna druhou. Nepřátelství mezi nimi bylo opravdu nesmiřitelné.

Také byla známa příčina. Prapůvod všeho zlého, chlap.

Milovaly téhož. Jmenoval se Albert Veleba.

Byl to starší, šarmantní leč trochu nerozhodný muž, jenž měl hodně široké srdce a dokázal milovat a vyznávat lásku jako málo kdo.

Napřed se dvořil slečně Moně, pak spočinul náhlým obratem ve vroucím objetí slečny Lisy.

Slečně Moně se však dvořil dál, zahrnoval ji všelijakými lichotkami a zval ji všude možně, jednou na bylinný čaj a jindy zas na pravou vídeňskou kávu. Zamilovaná Mona pozvánky přijímala a doufala, že s ní pan Albert zůstane alespoň do dalšího rána. On se s ní však vždy včas rozloučil a odcházel za stejně zamilovanou slečnou Lisou, jenž ho každou noc svírala ve svém objetí.

Jednou se stalo, že pan Albert po obvyklé schůzce se slečnou Monou zůstal o něco déle než jindy a Lisu nechal čekat.

A nechal ji čekat opravdu dlouho. Jeden večer, pak den a tak to šlo dál a dál až na ni dočista zapomněl.

Lisa však nezapomněla a dobře věděla, kde její milovaný je.

Žárlivost zatemnila její zdravou mysl a všude po městě a kdekoliv jinde ji znali a kde znali i slečnu Monu a pana Alberta, rozhlašovala o těch dvou všelijaké pomluvy.

Lidé, jenž Lisiiny slova slyšeli jim věřili a pokaždé, když třeba jen zahlédli slečnu Monu nebo pana Alberta, se pochechtávali, šklebili nebo se na ně dívali skrz prsty.

A zatímco Lisa špinila pověst své bývalé kamarádky za jejími zády, slečna Mona a pan Albert si mezitím užívali života jeden druhému po boku.

Čas plynul a léta neúprosně ubíhala.

Pan Albert, muž již v letech ale stále velmi pohledný a šarmantní, požádal slečnu Monu o ruku a i přesto, že ho bolela kolena a sem tam ho louplo v kříži, poklekl před ní s prstenem v ruce. Toto velkolepé gesto na Monu zapůsobilo a bez váhání řekla ano.

Za týden byla svatba.

Svatbu měli skromnou leč nezapomenutelnou.

Uspořádali na ni bohatou hostinu, na kterou pozvali jen své rodiny, pár nejbližších přátel a také slečnu Lisu.

Snad proto, aby se ty dvě zase usmířily.

Lisa však pozvání odmítla. Monu nenáviděla a jen myšlenka na její a Albertovo štěstí ji doháněla k šílenství a svatba byla jen stvrzením toho, že už u pana Alberta nemá šanci.

Nešťastná leč smířená žila klidným životem starajíc se jen sama o sebe.

Šťastní novomanželé Mona a Albert Velebovi si zatím užívali krás společného života. Sestěhovali se do jednoho domu, prožili romantické líbánky a plánovali rozšířit rodinu.

Dlouhé dny, týdny, měsíce a roky, jenž měli tito manželé zalité sluncem, jednoho dne vystřídaly dny plné smutku a bolesti.

Pan Albert pochoval svou milovanou ženu Monu. Žena, mladá a plná života, zemřela hned v prvním šestinedělí, zanechajíc po sobě dcerku.

Ta byla jejím obrazem.

Pan Albert, hrdý otec, šťastný a zároveň nešťastný, zůstal na všechno sám.

Cítil se starší, než ve skutečnosti byl, každým dnem ztrácel síly a najednou měl zastávat funkci otce, matky i uklízečky.

Věděl, že na to nestačí, ale neměl nikoho, kdo by mu pomohl.

Město, kde žil, bylo opravdu nevelké a všechny zprávy, ať už veselé či smutné, se v něm šířily rychlostí blesku.

A tak se zpráva o Monině smrti dostala i k Lise.

Lisu, zpráva o kamarádce zasáhla natolik, že ve vteřině zapomněla na nesmiřitelné nepřátelství a rivalitu mezi nimi a rozhodla se navštívit pana Alberta.

Bylo to pro ni těžké, láska k němu ji nikdy nepustila, ale tentokrát za ním nešla kvůli sobě ale ze zcela nezištného důvodu, aby mu pomohla.

Pan Albert ji přivítal s otevřenou náručí.

Měl Lisu rád, miloval ji dlouho před tím, než se oženil s Monou a teď když už Mony nebylo, viděl v ní jen věrnou přítelkyni a pomocného anděla a milého člověka, který ho držel za ruku a byl s ním pokaždé, kdy byla potřeba a staral se o jeho dítě.

Viola, jak pan Albert pojmenoval svou dceru, rostla jako z vody a kvetla jako květy v zahradě.

Pan Albert byl na svou dcerku pyšný.

Byla krásná a chytrá po své matce, kterou znala jen z fotek, které nechal pan Albert vyvěsit všude po domě, aby nezemřely jeho vzpomínky a aby zachoval památku pro dceru.

Paní Lisa, která žila s nimi a pečovala o ně i o domácnost, byla pro dospívající Violu jen teta a rodinná přítelkyně.

Nikdy nebyla víc ani pro pana Alberta!

A tak žili v jednom domě všichni tři spokojeně a šťastně a na Manželku, matku a kamarádku Monu, nikdy nezapomněli.


 
 
 

Comments


  • Facebook
  • Twitter
  • LinkedIn

©2020 by Spisovatelka Jaroslava Tichá. Proudly created with Wix.com

bottom of page