Mezi tělem a duší

Myslela jsem že po smrti nastává klid. V těle i v duši.

V těle možná. Ale co sakra ta duše?

A co moje rodina ? Dochází mi že můj životní příběh možná (napůl) skončil ale jejich musí jít naplno dál.

Ztratila jsem pojem o čase, ale vím, že jsem ještě nevyzvedla synka ze školy a nestihla nakoupit zásoby jídla na celý následující týden.

Přemýšlím o tom ,co dalšího jsem ještě nestihla.

A ani nemůžu zavolat své snaživé tchýni aby to zařídila , když já nestíhám.

Vlastně už nikdy nic nebudu stíhat.

Nemůžu už zavolat našim , že je mám ráda a poděkovat jim za vše ,co pro mě kdy udělali. A už nikdy nebudu moci obejmout své jediné dítě se slovy , že tady pro něj vždycky budu. A mému manželovi , který mi občas lezl pěkně na nervy , už nikdy neřeknu , jak je skvělý a jak ho i přesto šíleně miluji.