Láska v dešti

Mé jméno je Alexandr.

Na úvod bych Vám o sobě rád řekl několik slov.

Brzy budu slavit čtyřicáté narozeniny.

Mám dobrou práci.

A mít dobrou práci, která nás ještě ke všemu baví je jednou z nejdůležitějších věcí v této době.

Dříve jsem byl učitelem na střední škole a nyní jsem spisovatelem knih, úspěšným novinovým šéfredaktorem a v neposlední řadě také autorem několika vydaných článků.

Píši zejména články o historii nebo politice.

Je to velmi zajímavá práce.

Napsal jsem spoustu článků a několik knih během posledních tří let co jsem pověsil učitelování na hřebík a začal se psaní a novinám věnovat naplno.

Mám teď také mnohem větší plat než jsem měl ve školství jako středoškolský učitel.

Díky tomu jsem si také mohl dovolit koupit nový, vetší a plně vybavený byt v centru města, na který bych dřív nemohl ani pomyslet.

Vybral jsem si hezký, moderní byt v klidné části města.

Ještě před třemi lety jsem tenhle luxusně zařízený byt obýval sám jen s mým psím parťákem čtyřletým labradorem Maxem.

A o tom bude následující příběh, jenž se právě chystáte číst.

Chci Vám povědět můj příběh o velké lásce k jedné ženě a velkém štěstí.

Jednoho dne, myslím že to bylo první letní den, jsem šel do práce stejně jako každý den.

Bylo léto, ale vzpomínám si, že počasí bylo velmi špatné.

Auto nemám, jsem tedy nucen den co den dojíždět za prací několik kilometrů městskou hromadnou dopravou.

Teploměr ukazoval něco málo přes 18oC. Silně pršelo a já šel s deštníkem nad hlavou na nedalekou autobusovou zastávku.

Na zastávce postávalo nezvykle hodně lidí, možná jsem přišel jako poslední.

Pár lidí postávalo pod stříškou zastávky, několik dalších se mačkalo na krátké, ne příliš pohodlné lavičce a někteří jedinci postávali pod širým nebem jen tak bez deštníku, jako by déšť kolem sebe vůbec nevnímali.

A najednou jsem ji uviděl.

Stála tam bez deštníku.

Byla celá promočená ale já si i přesto všiml její krásy.

Měla rovné vlasy, dlouhé nohy v krátkých šatech a velmi krásné oči.

Zdála se byt mladší než já.

Dlouho jsem neváhal a nabídl jí místo pod mým deštníkem.

Poděkovala a postavila se vedle mě.

Byla mnohem krásnější, než jsem myslel.

Povídali jsme si o špatném počasí a našem zaměstnání.

Pracovala jako prodavačka v obchodě s oblečením.

Po chvíli povídání jsem zjistil, že chtěla jet stejným autobusem jako já.

Řekla mi i své jméno.

Jmenovala se Julie.

Nikdy jsem ji v našem městě neviděl. Ani jsem nevěděl kde bydlí.

Chtěl jsem se o ní dozvědět všechno, ale bohužel jsem nemohl, neboť si v přítelově bytě zapomněla nějaké věci a musela se vrátit.

Rozloučili jsme se a poté odešla.

Pochopil jsem, že Julii vidím naposledy.

Nikdy jsem nevěřil v lásku na první pohled, ale najednou jsem zjišťoval, že je skutečně možné se zamilovat při prvním setkání do úplně cizího člověka.

Julie byla pryč a já odjel do práce.

Mé dny najednou ztratily smysl a význam, protože mi došlo, že jsem možná ztratil mou osudovou lásku.

Byl jsem nešťastný, tak jak jen zamilovaný člověk být může a hledal jsem ji všude.

Nebyla však nikde, kde jsem se pohyboval já.

Hledal jsem ji i na internetu a našel jsem několik desítek dívek a žen jménem Julie, které žili v našem městě a v okolí.

Čas letěl rychle.

Byl jsem zabraný do své práce, ale na Julii jsem nepřestal myslet nikdy.

Pracoval jsem v novinách a napsal několik knih.

Jedna z těch knih byla o mé lásce k Julii. V této knize je napsaný náš příběh od prvního okamžiku až do konce.

Tuto knihu jsem nazval ´´Láska v dešti.´´

Když jsem napsal knihu o našem skutečném příběhu, nevěřil jsem, že by se našel někdo, kdo by tu knihu četl, ale překvapivě měl náš příběh spoustu fanoušků.

V době kdy má kniha začínala mít největší úspěch jsem doufal, že si ji přečte i Julie.

Někdy jsem litoval toho, že jsem tuto knihu sepsal a nechal vydat pro oči veřejnosti, protože díky této knize jsem se pomalu ale jistě stával slavnějším a moji čtenáři za mnou běhali v parku nebo mě odchytávali na ulici a ptali se mě na skutečnou Julii z lásky v dešti.

Mysleli si totiž, že žijeme společně, neboť jsem náš příběh pro tuto knihu trochu upravil.

Napsal jsem tam, že se Julie vrátila zpět do našeho města a pak jsme spolu spokojeně žili i zestárli.

Pokaždé, i když velice nerad a zklamán, jsem mým čtenářům, kteří mě s nadšením zpovídali, říkal pravdu.

Většina čtenářů z pravdy byla celkem zklamaná.

Občas na mě nechápavě civěli. Byli rozhořčeni, že jsem v knize lhal a že jsem lhal především jim - mým věrným čtenářům jenž mi tolik věřili.

Ach bože, to nikdo nechápal, že jsem byl nešťastně zamilovaný? Nikdo se neptal na to, co cítím já.

Rozhovory s některými čtenářkami bývaly naprosto absurdní, chvílemi jsem měl pocit, že ony trpěly víc než já samotný.

Nyní však tyto zhrzené čtenářky mohou být spokojené, neboť se příběh popsaný v této osudové knize stal konečně skutečností.

Jednoho dne jsem šel do práce.

Šel jsem na autobusovou zastávku.

Stál jsem tam a netrpělivě vyčkával příjezd autobusu.

Bohužel, nebo možná naštěstí, měl ten den autobus delší zpoždění.

Najednou začalo pršet.

Vytáhl jsem z tašky deštník a dál čekal na autobus, který nepřijížděl.

V dálce jsem uviděl nějakou dívku. Šla směrem ke mně.

Mé srdce se prudce rozbušilo a nevěřil jsem vlastním očím.

Pomalu jsem v té postavě rozpoznával Julii.

Ano, byla to skutečně ona.

Smála se a v silném lijáku se ke mně rozeběhla.

V ruce držela knížku o nás dvou.

Hleděli jsme si mlčky do očí.

Poté jsme se políbili.

Polibek střídal polibek a my, znovu jako tenkrát, stáli v dešti.

Poté jsme šli ke mně do bytu.

A nedávno už uplynuly tři roky od chvíle, kdy se ke mně Julie nastěhovala.

I přesto, že už teď bydlíme spolu, já nikdy nezapomněl na první den, kdy jsem ji uviděl zmáčenou a bez deštníku.