KNIHOMOL - povídka ze ´´šuplíkové´´ sbírky FAMÍLIE ,příhody jedné rodiny

Dědeček Pavel, shrbený starý a už téměř bezvlasý pádn s hnědýma očima, malým nosem, úzkými rty a menší kulatější postavou, je od mládí vášnivý čtenář.

Babička Zdena, žena s hustými černými vlasy , zelenýma očima , plnými rty a širší postavou oděnou obvykle v pohodlných bavlněných teplákách a dlouhém triku, je dědečkův pravý opak.

Knihy nesnáší .

Ale i tak jich v životě pár přečetla, bylo to zejména v dobách , kdy ještě studovala . A od té doby knihu do ruky nevzala ani jednou.

Nechápu to, já sama si život bez knih nedovedu vůbec představit.

Miluji ten pocit, když otevřu knihu. V první chvíli nasávám tu zvláštní vůni stránek a pak se doslova jedním dechem pročítám knihou od začátku až do konce nebo jen obdivně prohlížím ilustrace, které knihu obohacují a zdobí.

S dědečkem jsme na tom úplně stejně a tak není divu, že spolu o knihách ale také o je

jich autorech dokážeme debatovat

celé hodiny.

Do našich debat se čas od času vloží i teta Kateřina, která také velmi ráda čte.

Ještě tak před rokem jsme všichni tři společně pravidelně navštěvovali místní knihovnu , kde jsme trávili více času než doma.

Knihovna byla náš druhý domov.

Dědeček jevil zájem o literaturu z válečného a meziválečného období. A já dávala přednost tvorbě českých velikánů, kterými ve své době byli například Viktor Dyk nebo Jan Neruda.

V knihovně jsme pobývali opravdu dlouho a ve chvíli, kdy jsme si konečně knihy vybrali a vypůjčili, vraceli jsme se domů s taškami plnými knížek, protože nikomu z nás nestačila jen jedna, ale každý musel mít minimálně dvě nebo tři.

Babička Zdena to nechápala

´´Jste blázni, tolik knih nemůžete nikdy přečíst ! ´´

My tři se na sebe vždy jen usmáli a jednohlasně odpovídali, že

můžeme.

Asi před půl rokem začal mít dědeček potíže s chůzí. Začalo to jen nepatrnou bolestí v zádech a později se přidaly i kyčle. Dědeček několik dní pajdal a skuhral po bytě, jedl pilulky proti bolesti, mazal se chladivou mastí a čekal, že bolest odezní, když však bolest neustupovala, ale naopak se zdvojnásobovala, zašel dědeček ke své obvodní lékařce. Ta ho jen prohlédla, píchla mu injekci a poslala ho domů. Takto se to opakovalo ještě třikrát, až byl děda konečně poslán na důkladnější vyšetření do nemocnice, kde ho lékaři šokovali sdělením, že je vše v naprostém pořádku, že je to jen stáří a že by si měl na tu bolest pomalu začít zvykat, protože to bude už jen a jen horší. ´´Začít si zvykat? No to snad ne?´´ pomyslel si v duchu děda a nevěřícně sledoval pány doktory, s kterými hovořil o svém, jak oni říkali, stařeckém stavu.

Poté se zdvořile leč s velkou nechutí slovy: ´´Nashledanou´´ rozloučil, svezl se nemocničním výtahem a následně se dobelhal ven před nemocnici, kde už na něho v autě čekal strýček Jonáš, který měl v tu dobu zrovna čas a mohl tak dědečka odvézt domů. Až do téhle doby se dědeček cítil dobře. Nic ho netrápilo, a zatímco se

cítil zdravý jako rybička, jeho tělo prostě stárlo a všelijaké neduhy se pomalu ale jistě snažili ukázat, až se jim to jednoho dne podařilo.

Dědu jednou bolí záda, jindy zas nohy od shora až dolů a nemůže už klidně bez bolesti sedět ani chodit. A tak po většinu času jen odpočívá a krátí si čas čtením.

Dalo by se říci, že je vše skoro při starém, jen pro knihy už mu pochopitelně do knihovny docházíme buď já, nebo teta Kateřina. A co se týká našich vášnivých debat, tak v těch pokračujeme i nadále. Děda má teď na čtení mnohem více času než předtím.

Docela si svůj stav vychvaluje. Celé dny jen polehává, posedává, čte jednu knihu za druhou a babička ho obskakuje.

Nejdřív mu nese jídlo, pak rovná peřinu, naklepává polštář, přináší další jídlo a pak znova rovná peřinu a znova naklepává polštář a děda pořád jen čte a čte.

Když jsem ho nedávno zase navštívila, abych se optala, jak se mu daří, mluvil jen o knihách a řekl mi, že už přečetl všechny zajímavé knížky z válečného a meziválečného období a že by chtěl nějakou změnu v podobě nějaké knihy od Václava Beneše Třebízského, což byl český spisovatel a katolický vlastenecký kněz, takzvaný buditel.

Trochu mě dědečkova volba překvapila, ale vyhovět mu byla maličkost a za pár dní jsem mu knihu tohoto autora z knihovny přinesla.

Kniha nesla název Bludné duše. Už samotný název v sobě skrývá cosi tajemného, něco co ve mně vzbouzelo zvědavost a touhu si tu knihu také přečíst.

Děda však trval na tom, že si ji přečte první a až ji pak dočtu já, že o ní budeme zase debatovat.

Souhlasila jsem a nijak mi to nevadilo.

Následující den se dal dědeček do četby.

Hltal každé slovo a otáčel stránku za stránkou.

Když pak šel večer spát, usnul a zdálo se mu o tom, že ho pronásleduje bezhlavý muž, že někde hoří a praskají krovy nebo o tom, že se místo aut ve městě prohánějí divocí koně.

Někdy ve snu slýchával i divné šeptající hlasy, pláč milenky, nebo výhružky smrti.

A ráno se probouzel zaskočen, že vedle sebe má babičku a ne plačící milenku a překvapen, že káva, která mu byla připravena k snídani, nebyla otrávená.

Ta kniha dědu úplně pohltila a to ji ještě ani nedočetl dokonce…