Klaun
- Jaroslava Tichá
- 12. 2. 2020
- Minut čtení: 1
Vrstva líčidel zdobí mou tvář,
mým životem je publika smích a reflektorů zář.
Jsem klaun, co baví svět,
říkám spoustu veselých vět.
Jsem klaun, co se musí na povel smát,
umění své lidem dát.
Že bolest a slzy na jevišti skrývám, nikdo z Vás neví,
diváci na mě nadšeně hledí.
Hromady kostýmů v krabicích dlouhá léta leží,
ta léta v těle klauna rychle běží.
Lidé o mně často říkají, že srdce nemám,
že starosti, strach a bolest neznám.
Jsem klaun, co se musí smát,
mám zakázáno trápit se a bát,
pouze umění své musím lidem dát....
V Klaunovi cítím hlubokou myšlenku, přesné vyjádření pocitů člověka, který je sám se svými trápeními jenž musí skrývat. Protože to přece "diváka nezajímá". Ten se chce bavit a smát a vytvářet si "Šťastný svět". Trochu nátlak společnosti na to, co se smí ukázat. Je v tom daleko více, než jen smutný klaun. Skrývání reality před uměle vytvořeným světem. Přijde mi, že skrze postavu Klauna je to představitelné, srozumitelné. Ta báseň má tah, čte se jedním dechem.