Bella a Sebastian

Jedna dívka a jeden kluk.

Dva lidé odlišných povah a přesto si spolu rozuměli.

Bella, anděl a dívka mnoha tváří.

Sebastian, milý kluk s ďáblem v těle.

Ona byla nadpozemsky krásná, božsky obdařená a pekelně prohnaná.

On byl Charismatická osoba s nepopsatelným vnitřním kouzlem.

Bella, křehká, ale silná svou osobností, čistá, nevinná a citlivá v hloubi duše s povolnou a zároveň nepřístupnou, bojácnou a vždy opatrnou a rozvážnou povahou.

Sebastian, Silný svou tělesnou silou, jemný a citlivý ve svém nitru s nebojácnou, ochranářskou a neškodnou instinktivní a pudovou povahou.

Žili odlišným životem, na společných cestách se vždy nevědomky míjeli, a přesto je osud svedl dohromady a už nikdy nerozdělil.

Sebastian byl kluk, který už od mládí žil bohémským a pobuřujícím životem.

Jeho způsob života natolik pobouřil jeho rodiče, že ve chvíli, kdy Sebastian oslavil své osmnácté narozeniny, rozhodli se zoufalí rodiče takového synka raději vydědit.

Střední školu dochodil s velkou námahou, hloupý však nebyl, jen ho nebavilo učení. Do zaměstnání, kam po škole nastoupil, docházel, jen když se mu chtělo, a to se mu nechtělo skoro nikdy, ale pochopil, že bez práce a bez prachů se prostě žít nedá. Když zrovna nebyl v práci, vymetal bary a pochybné a noční kluby a ráno si místo snídaně ke kávě ubalil raději jointa.

Bella vedla život o dost jinačí.

Vzorná a slušná dívka vyrůstající a žijící v perfektně fungující a harmonické rodině. Rodiče jí věnovali veškerý svůj čas, vše se točilo jen kolem ní. Studovala jen na těch nejlepších školách, chodila do tanečních, navštěvovala několik kroužků a pravidelně i salony krásy.

Byla krásná a velmi nadaná. Pro rodiče byla chloubou a princeznou pro kterou se snažili zařídit bezstarostný život.

Sebastianovi jeho život plný svobody a stanovených pravidel, které s oblibou porušoval, vyhovoval.

Byl pohledný, věděl to a tak to i vypadalo. Dívky i ženy se o něho rvaly. On se tím jen bavil a krátil si dlouhou chvíli, jednou pomiloval tu a jindy zas jinou, bezcitně lámal všem milenkám srdce a ony jen zhrzené opouštěly jeho postel i život a po nich přicházely další a další, které končily stejně.

S žádnou z nich nepoznal pravou lásku a upřímný cit, jen vášeň.

Ani Bella pravou lásku nepoznala.

Nepoznala ani vzrušující vášeň a necítila jediný něžný dotek.

Velkou, upřímnou lásku a vášnivé a dlouhé milování znala jen z červené knihovny.

Jednoho dne se cesty těchto dvou lidí zkřížily a nic v jejich životě už nebylo jako dřív….

Sebastian poznal mnoho žen a dívek, ale Bella byla jiná.

Nevěděl jak je jiná, ale věděl, že jí touží poznat blíže, což se u jiné dívky či ženy nikdy nestalo.

Bella měla stejné pocity. Sebastian se jí zalíbil hned v prvním okamžiku. Dost se odlišoval od kluků, které potkávala ve škole nebo v tanečních.

Měl delší kudrnaté vlasy svázané v culíku, studánkově modré oči, o velikost větší tričko a vytahané kalhoty, zatímco ona byla oděná v růžových volánkových šatičkách a botách na podpatku, které byly také růžové. Vypadala jako pravá barbie od Mattela, jen neměla blonďaté, ale čokoládově hnědé vlasy.

Toužila toho kluka oslovit, chvíli však váhala, bála se, aby na něho nepůsobila namyšleně, jako pro většinu lidí.

Sebastian však v danou chvíli příliš nepřemýšlel, věděl, že když Bellu neosloví on, udělá to někdo jiný a ona mu tak uteče.

Pozdravil ji tedy. Bella mu s milým úsměvem odpověděla.

Chvíli se na sebe jen mlčky dívali. V ten okamžik oba pociťovali stejné pocity, velkou touhu poznat se a mimo jiné i velkou nervozitu. Nervozita opadla v momentě, kdy Bella na kus papírku napsala své telefonní číslo, strčila jej do ruky Sebastianovi a jako malá holka utekla.

To gesto připadalo Sebastianovi milé.

Od té doby si vzájemně dopisovali, nervozita byla tatam a jejich časté konverzace byly pořád delší a delší.

Psali si celé hodiny, po večerech si i volali, ale nevídali se.

Oba ten živý kontakt postrádali, ale ani jeden z nich nechtěl udělat ten první krok a schůzku navrhnout.

Bella se jako holka nechtěla první vnucovat klukovi a Sebastian se jednoduše bál, že ho Bella odmítne.

Na druhou stranu, proč by odmítala kamaráda a pozvání ven?

A tak se jednoho dne konečně sešli a oba pochopili, že už se dokonce života nerozejdou.

Ať už jako přátelé nebo jako pár.

Sebastian Bellu obdivoval.

Byla krásná, chytrá, vtipná a vůbec ne namyšlená, jak by u takové dívky zcela přirozeně očekával.

Byl rád, že jí poznal a šťastnější za to, že jím neopovrhovala, když byl jiný než kluci, které znala.

Možná to bylo i tím, že už dávno nebyl ve školním věku.

Když Bellu poznal, bylo mu třicet a ona právě slavila svou plnoletost.

Sebastian se alespoň domníval, že by to tak mohlo být, ale Bella od prvního okamžiku věděla a cítila, že je v tom něco zcela jiného.

A dobře věděla, co to bylo.

V tichosti o tom přemýšlela celé hodiny, jen se to bála vyslovit.

Bála, ona se bála celý život něčeho a nyní, kdy cítila něco, co doposud nikdy, bála se o to více.

Sebastian, nebojácný a zkušený kluk, co dokázal holky střídat častěji než ponožky, se najednou bál také, aby Belle, té křehké dívce, kterou obdivoval, neublížil.

Měl ji rád a ona měla ráda jeho.

Najednou se oba viděli v očích toho druhého, jiskřičky mezi nimi přeskakovaly tak, až jim z toho oběma vzplanula srdce a bezhlavě se jeden do druhého zamilovali.

Jejich vztah byl krásný a jejich láska čistá a upřímná.

Sebastian byl šťastný, že Bellu má, dobře věděl, že takovou dívku by už jen stěží někde našel. Bella byla výjimečná, ale ne vždy to s ní bylo lehké.

Sebastian Bellu zbožňoval, chtěl ji nepřetržitě líbat a toužil se jí dotýkat ale bál se, aby jí jeho touha neporanila.

Byla to nepopsatelná touha, která Bellu mučila.

Ona sama toužila stejně a možná i víc, ale bála se své touze oddat.

Sladké polibky, letmé dotyky, propletené dlaně a nic víc.

Její bázlivost Sebastiana doháněla k šílenství.

Dělal nemožné, aby svou milovanou Bellu přesvědčil o tom, že jí jeho láska a touha neublíží.

Trávili spolu veškerý možný čas.

Ráno, odpoledne, podvečer, ale když přišel večer, Bella odcházela s hromadou výmluv, jen aby byla od Sebastiana co nejdále.

Ani pro jednoho z nich to nikdy nebyl snadný odchod.

Sebastian byl smutný, že ho Bella opouští a ona odcházela nešťastná s vědomím, že ho svým chováním ztrácí.

Ale cítila, že její odchody jsou správné, ikdyž hodně bolí.

Bála se Sebastianovi věřit, ikdyž nebo možná právě proto, že ho tolik milovala.

Měla strach ze zklamání.

Čím více její zamilované srdce křičelo, že Sebastian je ten pravý, jediný a osudový, tím více jí její rozum našeptával, že to tak není.

Bella byla zmatená, přemýšlela o tom, ale řídila se srdcem.

Každý večer byl stejný.

Její nevinnost Sebastiana lákala a vlastní touha ho spalovala, pokaždé když měl svou lásku tak blízko, odešla mu.

Marná byla jeho slova, která jí opakoval večer co večer.

´´Když soumrak vchází, spoustu výmluv náhle máš, jsou stále stejné, hned se loučit pospícháš…´´ Její výmluvy znal už nazpaměť a vždy ho velice rmoutily.

´´Jak stín se ztrácíš, sotva svíčka začne tát a já bych jednou v jejím světle spatřil rád, tvář, co zatím jenom v denním světle znám...Tak tu prosím zůstaň a neodcházej, alespoň chvíli, když nechceš víc. Pochop, já Tě takhle ztrácím, a to už tě téměř mám…Zůstaň a neodcházej, jestli mě máš ráda, proč vždy když soumrak vchází, spěcháš, tam kde nejsem já?

I po takových slovech a prosbách Bella odcházela.

Sebastian časem vše pochopil a vážil si své nepřístupné Belly mnohem více, než předtím.

Jaká by byla, kdyby s ním šla do postele hned? Stejná jako ty předešlé, a takovou dívku či ženu už Sebastian nikdy nechtěl.

Bellu miloval a byl s ní šťastný.

Svou lásku potvrdil Sebastian tím, že svou vyvolenou požádal o ruku.

Vztah s ní ho úplně změnil, začal o sebe dbát a našel si i lepší práci, do které poctivě docházel, přestal navštěvovat pochybné kluby a vzdal se i marihuany.

Bella ze změn u svého milého byla nadšená a o dni, kdy ji požádá o ruku mnohokrát snila.

Byl to krásný mladý a šťastný pár, jemuž láska jen kvetla a štěstí bylo přáno.

Ale ani po zásnubách, se Sebastian od své milované nedočkal něhy.

Tedy něžná Bella byla ale ne tak, jak by si zamilovaný a navíc ještě zasnoubený Sebastian představoval.

O něco sladší polibky, dráždivější doteky, chtivé hlazení a nic víc.

Stále mu Bella za soumraku utíkala.

Sebastian byl zoufalejší než před tím.

Požádal ji o ruku, jakým jiným způsobem jí ještě měl dokázat, že je jejich vztah vážný a upřímný.

Měl ji rád a šíleně moc ji miloval, a domníval se, že po zásnubách se něco konečně změní.

Jak hrozně dopadl, když poznal dívku, s kterou poznal i dosud nepoznaný cit a skutečnou lásku, a ona ho svým nepřístupným chováním nutí žít v celibátu. Zjistil, že láska může být i krutá.

V den jejich svatby, kdy si v kostele před blízkými svědky řekli Bella a Sebastian své ano, byla jejich láska navždy stvrzena.

Zatímco Bella zářila štěstím, Sebastiana tížila představa na svatební noc a novomanželský život, nikdy předtím se s nikým nevázal a nikdy nebyl s někým tak výjimečným, jako je Bella.

Ale ať už měl obavy a myšlenky jakékoli, srdce mu stále říkalo, že udělal správnou věc.

Byl o tom v hloubi duše přesvědčen.

Na celibát, ve kterém ho jeho milovaná dívka, přítelkyně, snoubenka a nakonec i manželka, nechala přežívat, si zvykl, ale ta touha po intimitě ho neopouštěla.

Proto i po svatbě před svatební nocí Bellu poníženě prosil, aby s ním zůstala.

Bella se však rozhodla, že odejde. Sebastian se nezmohl na slovo, jen zklamaně pozoroval, jak za sebou jeho láska práskla dveřmi.

Bella však neodešla úplně, stála jen několik vteřin za dveřmi a pak znovu vešla dovnitř.

Sebastianovi se rozzářily oči a otevřel své milované náruč.

Šťastní novomanželé se pevně a láskyplně objímali, obklopovali vášnivými polibky a něžně dotýkali jeden druhého.

Od té chvíle společně žili dlouhá léta šťastně a spokojeně a už se nikdy neopouštěli….